Zde alespoň tento člověk vidí, že čas je skutečně relativní. Jinak vypadá hodina v práci, navíc v té kterou nemáme rádi a jak potom vypadá hodiny činnosti, při které se věnujeme svému hobby. Člověku se pak ani nechce věřit, že už je hodina pryč. A kontroluje to na hodinkách, aby se přesvědčil, že je to přece jen pravda.
Proto se člověk rád zabývá nějakou zájmovou činností. Je jedno, zda se to nazývá koníčkem, hobby nebo jen zálibou. Pokud to člověk dělá rád a bez přinucení, tak je to jedno jakým názvem tomu říká.
Co lze mezi hobby počítat? Všechno, pokud to splní podmínky výše popsané. Může být pro ženu například vaření koníček? Samozřejmě, že může, pokud ji to baví a dělá to ráda. Stejně jako v hale mohou být dva soustružníci. Jeden, který zde pracuje Aby se uživil a už se nemůže dočkat, aby byl doma. Ten druhý se tím sice také živí, ale na rozdíl od prvního se do práce těší a tato jej baví. A domů se mu moc nechce. Takže si snadno domyslíte, kdo má soustružení jako hobby.
Nebývá samozřejmě pravidlem, aby denní činnost byla koníčkem, ale pokud tomu tak je, dá se ten člověk, kterému se to podařil přirovnat k těm nejvíce šťastným. Mezi takové většinou patří hajní nebo strojvůdci. Pokud nějakého znáte, jistě mi dáte za pravdu. To jsou ti, kteří mají svou práci také jako svého koníčka a neměnili by ani za zlaté prase s diamantovýma očima.
Když si člověk nějakou takovou zábavnou činnost hledá, nemá to zrovna jednoduché. Běžně se to totiž nedělá. To je prostě v člověku. Někoho už jako dítě zajímaly vláčky, stavěl si sám své kolejiště, věděl, co je to rozchod PIKO, TT nebo N. Takže vědí, že H0 není há ó, ale há nula. A ta láska k železnici je pak provází až do puberty a pokud pokračuje dále, dá se lehce předpokládat, že už zůstane doživotně. A totéž platí třeba pro hajného. Ovšem bez vláčků.