Vážnou hudbu jsem ve svém mládí vnímal jen jako existující hudební směr a věnoval jsem nejvíce času poslechu populární hudby. Dokonce ani výchovné koncerty v rámci školní výuky mě neoslovily natolik, že bych se tomuto hudebnímu žánru věnoval. Ale pak jsem se seznámil s přítelkyní, jejíž babička měla doma ve svém bytě početnou sbírku gramodesek s funkčním gramofonem a mě toto její „retro“ zlákalo k posezení u gramofonu a poslechu hudebních skvostů mnoha světových i českých autorů.
Babička byla tou dobou u svého syna v Kanadě, kam kdysi za socialismu emigroval, a tak jsme měli dostatek času a prostoru s přítelkyní nejen probírat gramodesky, ale také převádět hudbu do MP3 formátu, abychom ji mohli poslouchat ve sluchátkách. Nejvíce se mi tu zalíbily Mozartovy klavírní koncerty a koncerty pro hoboj a klarinet. Byla to hudba nesmírně svěží a milá a ta mě pak provázela i na cestách v době, kdy už jsme se s přítelkyní rozešli.
Vážná hudba mi zůstala jako láska, která člověka neopouští ani v těžkých chvílích a kdyby mi někdo nabídl k poslechu živý koncert ve Španělské synagoze, moc dlouho bych neváhal. Právě tam si navíc mohu vyslechnout Mozartovu Malou noční hudbu, kterou považuji za geniální hudební dílo, a k němu bych zařadil další skvosty, jako je Vivaldiho Čtvero ročních období, Ravelovo Bolero a Dvořákovo Largo ze symfonie č. 9 z „Nového světa“. Při těchto skladbách se lidem může více otevírat vědomí a mohou také přispět k eliminaci stresu a toho je dnes až moc.
Vážná hudba v rámci koncertů ve Španělské synagoze také může být vhodným léčebným prostředkem po vlně veder, která decimuje běžné životní zvyklosti a přináší dokonce značné oběti na životech napříč mnoha zeměmi Evropy. Horko je totiž také stres a je třeba se mu bránit nejen klimatizací, ale i psychickou podporou, kterou můžete nalézt právě na koncertu vážné hudby v Praze.